Velká návštěva v Lanškrouně

Druhý červnový víkend roku 2021 bylo krásně letně se vším, co k tomu patří. Slunce, bouřky, kvetoucí louky a nádherná krajina na pomezé Orlických hor a Králického Sněžníku. Konečně jsme zase jednou šlápli do pedálů se základnou u Gayerů v Lanškrouně a akčním rádiem cca 20 km po okolí. Fotka je zpod rozhledny Mariánky u Horní Čermné.

Soborní výprava na rozhlednu a zpět skončila u proslulého zmrzlinového stánku na okraji Lanškrouna. Gréta říká něco jako: „já doma taky vždycky toustám ze dvou“.

Před setměním jsme ještě zamířili na nádraží v Lanškrouně podívat se na staré továrny a sklady. Navzdory očekáváním v nich vška je stále živo.

Protože je ale v půli června světlo dlouho do noci, nezamířili jsme ještě domů, nýbraž dále na východ do Rudoltic, podívat se konečně na z map nám dobře známý a nikdy nedostavěný Nový zámek.

Je 22:22 a 22 °C, nejvyšší čas jít spát. Zítra nás čeká náročná cesta!

V Herborticích ještě mají prvorepublikovou ceduli z obecního úřadu. Kousek historie nám připomíná, jak velkým pokrokem vstříc demokracii bylo zřízení samosprávných obcí nepodřízených žádným způsobem dědičné šlechtě. Herbortice patří k Cotkytli, obci, která mě smutně připomněla jedno z prvních rande s Drobkem.

Ve Výprachticích jsme narazili na první ze tří nalezených úzkokolejek, zde na pile v údolí Moravské Sázavy.

Před polednem jsme se rozdělili a zatímco Gayerovi zamířili zpět do lanškrouna, s ¥em jsme projeli kolem výprachtické družstevní mlékárny a namířili si to na Štíty.

Už ani nevím, co nás to popadlo, pořizovat si selfie na cestě z Valteřic do Heroltic…

V pořadí druhou objevenou úzkokolejkou se stala krásná drážka na pile ve Štítech, tentokrát v údolí říčky Březné.

Údolí Březné, trampy nazývané též Údolí ˇčerného čápa, je podivné, zádumčivé území, ve kterém je již od dob první republiky stavební uzávěra v očekávání přehrady, jež nikdy nevznikla. Díky tomu nevede údolím frekventovaná silnice, železnice ani tu nebydlí mnoho lidí. Vesnice se rozkládají v kopcích okolo a na dně spíš jen tušíme pozůstatky dávného průmyslu z dob, kdy sílu dávaly lidem především řeky. Několik dosud funkčních pil a katrů a jedna malebná továrna v Jedlí, u které se nachází i tento opuštěný dům, jsou jen drobnými pozůstatky kdysi snad rozsáhlého využití vodní energie Březné.

Jedním z obejktů jež svědčí o historicky průmyslovém využití Údolí černého čápa je Drozdovská pila. Osamlěý shluk domů okolo bývalé pily, kde za poslední světové války působilo hned několik opartyzánských skupin.

Odpoledne se konečně dostáváme do Hoštějna. Konkrétně nejprve na zrušenou vlečku na pilu.

Pila za nádražím je stále v provozu a produkuje tuny řeziva každý den.

Zde také za použití dronu hledáme pozůstatky třetí úzkokolejky na pile. naneštěstí se zdá, že kromě krátkých kolejí u budovy s katrem už bude velmi těžké najít pozůstatky úzkorozchodné drážky.

Původně jsme z Hoštejna plánovali pokračovat vlakem do Lukavice, navštívit Strejdu Vláčka v jeho kempu. Světla ale bylo ještě hodně, a tak jsme se vydali dál kolmo. Po cestě jsme se zastavili na rychlou fotku prvního Hněvkovského tunelu.

O kousek dál pak následuje druhý a výrazně mladší Hněvkovský tunel.

A za ním pak na trase bývalé trati kolem kopce Hejnice malý železniční skanzen při cyklostezce.

Po kráské a intenzivní návštěvě u Strejdy Vláčka v Lukavici nakonec uzavírámem náročný den na náměstí v Mohelnici. Máme přesně hodinu na večeři, než nám pojede poslední vlak do Brna.

V Hradební restauraci proto nejen doplňujeme energii, ale i vyrovnáváme sázky „o pohár“. Nechci se mýlit, ale myslím, že tentokrát jsem prohrál a platil já, jen už nevím, za co to bylo…

Související články:
	Článek: Z Lanškrouna do Štítů 18. 4. 2010